Voroplavba zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO

Voroplavba zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO

Voroplavba a dovednost stavby vorů je dnes již v Česku zaniklé řemeslo vorařství. Od prosince 2022 je zapsáno na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

O zápisu rozhodl výbor této organizace na zasedání v marockém Rabatu. Nominaci společně s Českem spoluvytvářeli zástupci z Rakouska, Německa, Lotyšska, Polska a Španělska. Zde všude i jinde ve světě se vory využívaly a někde stále využívají k přepravě dřeva, zboží a lidí na přírodních vodních tocích. Anglický výraz pro voroplavbu zní „Timber rafting“ a například v němčině se používá výraz „Flößerei“.

Voroplavba jako součást tradice vorařství

V českých zemích voroplavbu v průběhu dvacátého století vytlačila zejména železniční doprava a na Vltavě výstavba Vltavské kaskády. Tradice vorařství, jako například stavba vorů, navigace po řece, slang plavců, je zde ale stále živá díky spolku Vltavan.

V Německu byla voroplavba provozována na všech hlavních řekách, jako Mohan, Neckar, Dunaj a Rýn. Velké vory na Rýně byly 200 až 400 metrů dlouhé, 40 široké a skládaly se z několika tisíc klád. Vory na Vltavě dosahovaly délky 130 metrů.

Vorařům se dříve říkalo plavci

Poslední pouť vltavských vorů

Voroplavba je náročná disciplína a vyžadovala zkušené voraře, jimž se původně říkalo plavci. Pojem vorař je údajně umělé slovo vzniklé až po zániku voroplavby. Povolání se přenášelo z generace na generaci v plaveckých osadách.

Vůdce voru zvaný „vrátný“ musel mít patent

Plavci skládali mnoho stupňů náročných zkoušek. Vltavské vory proplouvali velmi náročné úseky s rychle proudící vodou. Plavbu vedl vrátný, při plavbě musel mít u sebe vrátenský patent, který dostal po složení zkoušek v Praze. Plavecké party na Vltavě měly čtyři až osm členů. Plavba trvala dny i týdny, zpět chodili plavci pěšky, popřípadě později na jízdních kolech, která si s sebou přivezli na vorech. Parta mohla během sezóny od zámrazu do zámrazu udělat desítky tzv. rázů, tedy celých cyklů.

Každý vor byl vpředu svázán pevně a natěsno, a vzadu volněji nebo vůbec – proto se odpředu směrem dozadu rozšiřoval. První vorová tabule se nazývala předák, předáková tabule nebo vrátenskej vor – na levé (vrátenské) straně veslo obsluhoval vrátný – kapitán plavby – a na pravé (pacholčí) straně další člen posádky. Druhý byl slabák, pacholčí vor. Na něm bývala kuchyně s ohništěm a protisměrné veslo „opačina“. Na slabáku bylo také označení majitele a vrátného. Třetí vor byl „šrekovej“ – na něm byla jedna z brzd, 3–7 metrů dlouhá kláda zapouštěná kolmo do dna řeky. Poslední vor se jmenoval zadák a byl opatřen jedním veslem nebo kormidlem.


Právě si bezplatně čtete článek, který je pro vás jistě zajímavý

Získejte neomezený přístup k exkluzivnímu obsahu internetového magazínu Paluba.eu, zakupte si předplatné a staňte se členy našeho VIP klubu.
Podpoříte tím fungování jediného internetového magazínu v ČR, který se úzce specializuje na informace o lodní dopravě, vodních cestách a rekreační plavbě.
Zjistěte více informací o variantách předplatného a výhodách členství ve VIP klubu Paluba.eu


Protože čeští plavci plavili dříví i do Německa a na horních tocích českých řek plavili dřevo v horách Čeští Němci, pronikly do českého názvosloví německé výrazy. Vory nebo celé jejich sestavy se nazývaly prameny (zřejmě z německého Prahmenflösserei – voroplavba), propusti se říkalo šlajsna (z německého Schleuse).

Zdroj: cs.wikipedia.org, ich.unesco.org