Voroplavba zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO

Voroplavba zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO

Voroplavba a dovednost stavby vorů je dnes již v Česku zaniklé řemeslo vorařství. Od prosince 2022 je zapsáno na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

O zápisu rozhodl výbor této organizace na zasedání v marockém Rabatu. Nominaci společně s Českem spoluvytvářeli zástupci z Rakouska, Německa, Lotyšska, Polska a Španělska. Zde všude i jinde ve světě se vory využívaly a někde stále využívají k přepravě dřeva, zboží a lidí na přírodních vodních tocích. Anglický výraz pro voroplavbu zní „Timber rafting“ a například v němčině se používá výraz „Flößerei“.

Voroplavba jako součást tradice vorařství

V českých zemích voroplavbu v průběhu dvacátého století vytlačila zejména železniční doprava a na Vltavě výstavba Vltavské kaskády. Tradice vorařství, jako například stavba vorů, navigace po řece, slang plavců, je zde ale stále živá díky spolku Vltavan.

V Německu byla voroplavba provozována na všech hlavních řekách, jako Mohan, Neckar, Dunaj a Rýn. Velké vory na Rýně byly 200 až 400 metrů dlouhé, 40 široké a skládaly se z několika tisíc klád. Vory na Vltavě dosahovaly délky 130 metrů.

Vorařům se dříve říkalo plavci

Poslední pouť vltavských vorů

Právě si bezplatně čtete článek, který je pro vás jistě zajímavý

Získejte neomezený přístup k exkluzivnímu obsahu internetového magazínu Paluba.eu, zakupte si předplatné a staňte se členy našeho VIP klubu.
Podpoříte tím fungování jediného internetového magazínu v ČR, který se úzce specializuje na informace o lodní dopravě, vodních cestách a rekreační plavbě.
Zjistěte více informací o variantách předplatného a výhodách členství ve VIP klubu Paluba.eu


Voroplavba je náročná disciplína a vyžadovala zkušené voraře, jimž se původně říkalo plavci. Pojem vorař je údajně umělé slovo vzniklé až po zániku voroplavby. Povolání se přenášelo z generace na generaci v plaveckých osadách.

Vůdce voru zvaný „vrátný“ musel mít patent

Plavci skládali mnoho stupňů náročných zkoušek. Vltavské vory proplouvali velmi náročné úseky s rychle proudící vodou. Plavbu vedl vrátný, při plavbě musel mít u sebe vrátenský patent, který dostal po složení zkoušek v Praze. Plavecké party na Vltavě měly čtyři až osm členů. Plavba trvala dny i týdny, zpět chodili plavci pěšky, popřípadě později na jízdních kolech, která si s sebou přivezli na vorech. Parta mohla během sezóny od zámrazu do zámrazu udělat desítky tzv. rázů, tedy celých cyklů.

Každý vor byl vpředu svázán pevně a natěsno, a vzadu volněji nebo vůbec – proto se odpředu směrem dozadu rozšiřoval. První vorová tabule se nazývala předák, předáková tabule nebo vrátenskej vor – na levé (vrátenské) straně veslo obsluhoval vrátný – kapitán plavby – a na pravé (pacholčí) straně další člen posádky. Druhý byl slabák, pacholčí vor. Na něm bývala kuchyně s ohništěm a protisměrné veslo „opačina“. Na slabáku bylo také označení majitele a vrátného. Třetí vor byl „šrekovej“ – na něm byla jedna z brzd, 3–7 metrů dlouhá kláda zapouštěná kolmo do dna řeky. Poslední vor se jmenoval zadák a byl opatřen jedním veslem nebo kormidlem.

Protože čeští plavci plavili dříví i do Německa a na horních tocích českých řek plavili dřevo v horách Čeští Němci, pronikly do českého názvosloví německé výrazy. Vory nebo celé jejich sestavy se nazývaly prameny (zřejmě z německého Prahmenflösserei – voroplavba), propusti se říkalo šlajsna (z německého Schleuse).

Zdroj: cs.wikipedia.org, ich.unesco.org